Hra o zázračném zachránění knížete Jaromíra

Tuto hru jsem napsal v lidovém naivistickém stylu pro oslavu milénia (1003 - 2003), která se konala v době letního slunovratu (na svátek sv. Jana Křtitele) na hoře Velízu. Hrálo se na louce za hřbitovem; pro ten účel tam místní truhláři vyrobili lavice pro diváky a pódium v podobě staroslovanské palisády ze zašpičatělých kmenů. Hry se zúčastnila i skupina Berounští měšťané, která předvedla nemilosrdnou bitku s meči a kopími mezi Vršovci a knížecí družinou.

 Nevracím se k této malé hře náhodou, neboť letos uplyne od oné polomýtické události již 1010 let, co je datum skutečně zajímavé. V Kublově si o svatojánské pouti ono významné výročí znovu připomeneme. Kromě toho má však tato událost i další souvislosti s mojí tvorbou, neboť můj nový historický román Ďábel na řetezu, jenž právě vychází, vypráví o stejné době a začíná právě roku 1003.

O ZÁZRAČNÉM ZACHRÁNĚNÍ KNÍŽETE JAROMÍRA NA HOŘE VELÍZI

Dle kronikářů Kosmase, Dalimila a Hájka sepsal a v lidovém duchu zveršoval Otomar Dvořák

Poprvé sehráno kublovskými a broumskými ochotníky na hoře Velízi v rámci oslav milénia Léta Páně 2003

Osoby:

Svatý Jan Křtitel

Kníže Jaromír

Kněžna Střezislava, jeho žena

Kochan, předák Vršovců

myslivec Hovora

myslivec Hřivec

skupina Vršovců a skupina knížecích družiníků

1. OBRAZ

(Jaromír se svou ženou leží přikrytí kožešinou a spí. Pojednou se nad nimi vztyčí tajemná postava vousatého starce, oděného jen kusem kozlí kůže a opírajícího se o dlouhou hůl ukončenou křížkem)

Sv. Jan Křtitel:

Přišlo Léto Páně tisícáté třetí

a svatého Jana převeliká noc.

Zde Jaromír kníže na svém loži leží,

sen má dosud nad ním čaromocnou moc…

(ozve se zvuk lovecké trouby-

Střezislava se polekaně vztyčí na loži a vykřikne)

Jaromír: (na lůžku vedle ní) Proč se děsíš, Střezislavo, moje milá, věrná ženo?

Střezislava: Ach, můj pane, jako bych slyšela troubu, která svolává hříšníky k Poslednímu soudu!

Jaromír: Pouhé stíny tě straší. Hleď, jak se denice přejasná na východě vznáší! Ta jistě věstí krásný den. Už brzy se nám splní dávný sen: na knížecí stolec usednu – a ty, moje žena, po mém boku.

(Tlupa Vršovců se přižene s radostným povykem)

Kochan a sbor Vršovců: (zpívají loveckou píseň)

Hoj, připravte trouby

a vzdejte čest lovu!

Přiostřete šípy

na divokou zvěř!

Ať náš vládce vidí,

jak stojíme v slovu.

že náš jazyk nezná

sebemenší lež!

(Všichni se škodolibě smějí a shromažďují se před dvorcem)

Střezislava: Ach, můj pane a milovaný manželi! Nejezdi na lov s proradnými Vršovci! Mají na jazyku med a v srdci jed.

Jaromír: Podávají mi ruku k usmíření. Mám ji snad odmítnout a uvrhnout do válek českou zemi? Rozbrojů už bylo dosti – a odpouštět nepřátelům je křesťana ctností.

Střezislava: Vím, srdce musí mlčeti, když volají povinnosti vlády. Kéž tě svatý Jan Křtitel na té cestě chrání!

2. OBRAZ

(Dva knížecí myslivci Hovora a Hřivec spolu rozprávějí)

Hovora: Nu, kmotře, dneska zatroubím Vršovcům tak zblízka do uší, až se jim z toho srdce strachy rozbuší. Ještě nikdy jsem netroubil na tom jejich Velízu. Prý tam ještě ctí pohanské bohy: někteří jsou chlupatí a jiní mají rohy! Věru, kmotře, přísahám ti, že až se hlas mojí trouby po lese ponese, vyžene z houští i samotného boha Velese!

Hřivec: Kdybys raději mlčel, Hovoro! Zbytečně plýtváš slovy a kazíš tím svému pánu lovy. Vidíš, jak se teď Kochan, vůdce rodu Vršovců zakabonil? Jistě mu vítr tvé škodolibé řeči vyzvonil!

Jaromír: (se zastaví za nimi a slyší konec jejich rozhovoru). Hřivec má pravdu, Hovoro! Jako bys nikdy neměl dosti – kam přijdeš, tam jsou mrzutosti. A proto ti přikazuji: Zůstaneš u mé ženy na Zbečně ve dvorci! Při honu tě zastanou Vršovců pacholci. Jeden myslivec mi docela stačí. Nemám rád, když se můj hostitel mračí.

Hovora: Ale, pane, co kdybys upadl do nebezpečí?

Jaromír: (s úsměvem) Nemůže být větší! A myslivec Hřivec se umí ohánět tesákem právě tak dobře, jako ty šermuješ slovy. Nechci už slyšet žádné spory!

Kochan: (přichází blíž v čele svých mužů a obrací se k Jaromírovi) Vítej nám, pane! Hleď, ta jasná denice, hvězda jitřní, nám prorokuje slavný den. Než slunce omyje svou tvář ve vodách řeky Mže, budeme již na druhém břehu, vysoko v kopcích, na loveckém místě, jež slove Velis. Tam společně skolíme parožím korunovaného krále lesů a jeho krví posvětíme mír mezi našimi rody.

(Jaromír mu tiskne ruku a v doprovodu Hřivce odchází s Vršovci. Hovora za nimi nedůvěřivě hledí, pak zavrtí hlavou a povzdychne si)

3. OBRAZ

(Střezislava po odchodu lovců znovu ulehla…)

Sv. Jan Křtitel: (se nad ní zjeví)

Přišlo Léto Páně tisícáté třetí

a svatého Jána velmi slavný den.

Vidím šíp, jak k srdci nevinnému letí…

Vstávej, paní, vstávej, odežeň zlý sen!

Střezislava (se posadí na loži, mluví v polospánku):

Přepodivné zjevení! Či snad nějaké znamení? Stařec s holí, koží přioděn, jak poustevník, co přišel z pustin přímo sem. Jeho tvář odněkud znám… Snad ze svatého obrázku, který ještě po prabábě Ludmile mám?… Ach, Bože! Toť svatý Jan Křtitel sám!

Sv. Jan Křtitel: Vstávej, paní, rychle, den s nocí se bije, zachraň Jaromíra, dokud ještě žije!

Střezislava: (prudce procitne) Hovoro!

Hovora: (vstoupí s úklonou) Přeješ si, má paní?

Střezislava: Měla jsem neblahý sen. Sám svatý Jan Křtitel mě varoval, že veliká a hrozná osidla jsou na knížete Jaromíra připravena!

Hovora: Naplnilo se mé zlé tušení. Nikdy jsem Vršovcům nevěřil a věřit nebudu! Bez prodlení po jejich stopě půjdu!

Střezislava: Sečkej ještě chvíli, než se sejde knížecí družina. Musíš je vést, neznají cestu.

Hovora: Každá chvíle váhání do náruče smrti knížete zahání. Pospíším napřed a pokusím se Vršovce zadržet. Jakmile se ozbrojenci sejdou, pošli je do lesů za řekou, k cestám, které poledním směrem jdou. Tam ať čekají na znamení, na mé lovecké trouby zvučení.

4. OBRAZ

1. pacholek Vršovců: (se plíží s oštěpem) Tam běží srnec! A tamhle zas kanec!

2. pacholek Vršovců: Jen je nech běžet. (zabodne svůj oštěp do země, usedne a vytáhne lahvici s vínem) S lovem je konec!

(přichází celá skupina Vršovců s Kochanem a knížetem Jaromírem, usedají pod starým dubem, popíjejí a jsou čím dál opilejší)

Jaromír: Věru, skvělý hon to byl – přeslavného krále lesů jsem však dosud nespatřil!

Kochan: Co nevidět ho spolu skolíme. Pak jiného pána stád si zvolíme. Zákon lovců zná tuhle věčnou proměnu…

Jaromír: Za vaši dobrou vůli zasloužíte odměnu.

1. Vršovec: Buď bez obav, Jaromíre, odměna nás nemine.

2. Vršovec: Sami se jí zmocníme!

3. Vršovec: Lovecké hry chtěl jsi hrát? Co máš, to nám dáš – a rád!

Kochan: Hej, chlapci, tady máte svého krále lesů! Vezměte ho do kola! Vezměte ho k plesu!

(Kochan strčí do Jaromíra, další Vršovec ho zachytí, házejí si ho se smíchem dokola mezi sebou)

Vršovci: (sborem)

Od knížátek dary budem brát

hned sem, hned tam s nimi častokrát

postrkovat, jak když hrajem šach.

1. Vršovec: (posměšně) Tak co, Jaromíre, nemáš strach?

Jaromír: Vzpamatujte se! Mluví z vás vypité víno. Kam jste dali rozum? Jsem vaším pánem…

Kochan:

Když se vzhlédnem v některém

pak ho sami sobě vyberem.

My můžeme vlastní kníže mít!

2. Vršovec: My i bez knížete můžem žít!

Kochan:

Když hodláme proslavit svůj rod,

nenecháme uzrát jiný plod.

(Vršovci tasí meče a postupují ke knížeti)

Kochan: Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa? Cožpak se nenajde někdo lepší mezi námi, kdo by byl více hoden panovat nad námi? (přitom se sebevědomě udeří pěstí do prsou, aby bylo jasné, koho tím lepším myslí).

Jaromír: (před nimi couvá) Hřivče, uchop zbraň, svého pána hbitě braň!

Hřivec: Ach, pane, nemám tolik moci, musím tě nechat bez pomoci.

Vršovci: (sborem, posměšně) Tvůj myslivec nemá tolik moci, musí tě nechat bez pomoci!

Kochan: Abychom dovršili tuhle milou kratochvíli, zastřílíme si teď z luků k cíli.

(Vršovci přiváží Jaromíra k dubu s rozpaženýma rukama, jako by byl ukřižovaný, napínají luky, myslivec Hřivec jim ochotně podává šípy)

Jaromír: (se modlí) Svatý Jene Křtiteli, ty, který u pramenů přebýváš a z duší lidských špínu hříchů mocnou vodou omýváš, nenech mě zahynout ve svůj den!

Kochan: Ani svatý Jan, ani sám Bůh, tě už nemůže z našich rukou vysvobodit! (se smíchem vystřelí šíp)

(Tu se před přivázaným Jaromírem zjeví svatý Jan Křtitel a cípem svého pláště srazí letící šíp stranou)

Hřivec: (překvapen) Vedle!

Kochan: Snad to víno mi zakalilo zrak…

1. Vršovec: Nečekej knížátko na zázrak! (chvatně vystřelí – a také jeho šíp je světcovým pláštěm sražen stranou)

2. Vršovec: To by v tom byl ďas! (vystřelí – a netrefí se)

3. Vršovec: Vedle! Zas!

Hovora: (vyběhne z křoví) Ach, běda, pane můj! Co ti to učinili?

Jaromír: Zachraň se! Prchni!

(Ale už je pozdě, myslivec Hřivec uchopí zezadu Hovoru za límec)

Hřivec: Tak na Velíz se ti zachtělo, vidět, jak je tu veselo? Neposlechl jsi svého pána – a proto nedožiješ rána!

Kochan: Snad by nám mohl věrnost slíbit? Jsme štědří, brachu, v nové službě se ti bude líbit.

Hřivec: Nebuď k němu tak shovívavý, pane, nebo tě brzy těžce zklame. Když Hovora živ bude, zhouba na nás číhá všude, důvod k pomstě najde si!

1. Vršovec: Ať ho Hřivec oběsí!

Kochan: Co ty na to, Hovoro?

Hovora: Přísahal jsem knížeti, chci své slovo držeti, neopustím svoji víru, chci být věrný Jaromíru.

Kochan: Staň se, co se státi má! Se svým pánem život dokoná! Na větev s ním! Na tu nejhořejší! Nechť starý dub nese hrůzné ovoce!

(Hřivec nasadí Hovorovi na krk oprátku)

Hovora: (k Hřivcovi)

Když Bůh seslal mi tu zkoušku,

opatruj mé děti, kmoušku,

a prosím tě, abych moh

zadout ještě na svůj roh.

Hřivec: (se směje) Chtěl jsi zadout Vršovcům do uší, až se jim z toho srdce strachy rozbuší? Tak se mi zdá, že z toho troubení se srdce rozbuší spíš tobě. Ale dobrá, jen si trub, když je to naposledy, zahraj si na svém hrobě. Ulovili jsme knížete místo jelena a sluší se, aby kořist byla slavnou loveckou fanfárou oznámena.

(Hovora dlouze troubí)

(Svatý Jan Křtitel pozvedne hůl a dotkne se s ní Hřivcovy hlavy. Myslivec zděšeně vykřikne a přikryje si oběma dlaněmi uši, zapotácí se-)

Hřivec: Co to je? Jako by do mě udeřil hrom! Jak mohl Hovora zatroubit tak strašně? Jsem slepý a hluchý…

(Hovora troubí podruhé)

Hřivec: A slyším zvon! Z koruny dubu zní zvon!… Ne, to není dub, to je kostel… Bože, jsem ztracen! (odpotácí se do houštin)

(Hovora troubí potřetí)

(Náhle se z houštin na všech stranách vyřítí knížecí družina s tasenými zbraněmi a s výkřiky: Za knížete Jaromíra! Rozpoutá se divoká bitka. Po chvíli část Vršovců zůstane ležet na zemi a část je zajata)

Kochan: (prchá) Všichni mě opustili, nemám už více síly… Nepřítel dotírá ze všech stran, zlomená a tupá je má zbraň! Ach, Bože, chraň mě, chraň…

(Jan Křtitel se nad ním vztyčí s výhrůžně pozdviženou holí)

Kochan: A kdo jsi ty, starče?

Jan Křtitel: Svatý Jan!

Kochan: Běda mi! Kéž by mě země pohltila!

(Jan Křtitel udeří holí do země, zahřmí, Kochan padne a mizí v propadlišti)

5 OBRAZ

(Bitva končí vítězstvím knížecích družiníků, myslivec Hovora, ještě se zbytkem přeťaté oprátky na hrdle, přeřezává loveckým tesákem Jaromírova pouta.)

Jaromír: (obejme Hovoru) Příteli! V odměnu za srdce ryzí, dávám ti grunt na Velízi. A že ses choval statečně, budeš lovčím na Zbečně!

Střezislava: (přiběhne, objímá knížete) Ach, můj pane, muži milý, prožili jsme těžkou chvíli. Vlas mi zešedivěl starostí, však svatý Jan Křtitel vysvobodil naše srdce z úzkosti. Buď mu věčná chvála!

Všichni: Buď mu věčná chvála!

Jaromír: Jenom láska, věrnost, víra, to je ona mocná síla, která činí zázraky. Kéž zůstane tato moudrost vepsána zde navěky!

Všichni:

Bylo Léto Páně tisícáté třetí,

den slavný zachránění knížete.

Čas jako mraky nad Velízem letí,

však navždycky od chvíle té

v paměti tu horu měli,

oltář na ní vystavěli

a později kostel skvělý

k poctě Jana Křtitele!

KONEC