(Mary a Frankenstein leží na horské louce hlavami k sobě, proplétají si navzájem prsty vztyčených rukou)
Mary: (zpívá)
Ten tvor beznaděj v očích měl,
když na mě zblízka pohleděl.
Byl prázdný jako nepopsaný list,
jak kniha kterou nikdo nechce číst.
Měl v duši poušť a v srdci mráz
a ztratil pro něj smysl čas.
Frankenstein: (zpívá)
Nemysli na něj, lásko má,
byl to jen sen,
zlý sen se zdá
a vím už, co strach překoná.
Oba: (zpívají)
Láska je Mysem naděje,
sluncem, co nás zahřeje,
hvězdou a střelkou kompasu,
znamením v poušti bez času,
plamenem, který nezhasíná…
Shelleyová: (se objevu ve světelném kuželu, sedí ve svém starodávném křesle a dopisuje do deníku poslední stránky příběhu, zpívá:-)
Láska je růže trnů plná,
bolestná trýzeň, sladká vlna,
která nás k ránu potopí…
Tajný agent: (svým příchodem k Shelleyové přeruší její píseň. Tentokrát má na sobě parádní policejní uniformu) Promiňte, paní Shelleyová, ale váš muž Percy Shelley… dnes ráno… plachetnice se zvrhla ve velkém větru… utonul… (pozdvihne v ruce kus pomačkaného, vlhkého papíru) Tohle jsme u něj našli v kapse. (čte) Život je zlý sen, ze kterého nás probudí teprve smrt.
Shelleyová: (upustí knihu na zem, zdrceně vstává, jde kupředu na okraj jeviště, zamyšleně a užasle opakuje:-) Život je zlý sen, ze kterého nás probudí teprve smrt.
(Po schodištích, provazištích, z propadel a ze škvír mezi kulisami vylézají, plazí se a šplhají kulisáci ve žlutých kombinézách, jako by to byli nějaké podivné larvy, zárodky podivných bytostí. Obklopují všechny postavy příběhu, bizarně tančí a zpívají:)
Tajný agent: (zpívá)
Před sto lety byl svět plný snů,
každý vedl plno krásných řečí:
s optimismem do budoucích dnů,
všechno jednou bude mnohem větší!
Všichni:
Větší láska! Větší stroje!
Větší síla! Větší zdroje!
Věčné zřídlo nepokoje!
Touha má a touha tvoje!
Kouzelná a nekonečná,
plná nové naděje.
1. kulisák: Mechanická!
2. kulisák: Dramatická!
3. kulisák: Železem nás zahřeje!
(Natáhnou si přes obličeje latexové masky, které „vygumují“ jejich individuální tváře. Všichni se stávají davovým, mnohokrát naklonovaným Netvorem. Shromáždí se do podivné skrumáže těl, z níž na různé strany jako větve stromu trčí ruce s roztaženými prsty. Odjíždějí na točně do hloubky scény, mizí v bílém kouři, s posledními gradujícími údery hudby doznívá jekot, dětské žvatlaní, smích batolat a výkřiky: Noví lidé! Lepší lidé!
Najednou nastane hrobové ticho, všechno zmizelo, jako by to odvál vítr, jehož skučení postupně a neustále sílí. Mizí i kulisy a pomocné konstrukce, veškeré výkryty se roztáhnou a odhalí prázdný mechanismus jeviště, ozářený studeným modrým světlem. Frankenstein stojí sám uprostřed té rozlehlé prostory a dívá se upřeně na diváky. Pak se s povzdechem otočí a zvolna odchází do hloubky scény, pomalu se stmívá…)
Vytvořeno službou Webnode