Vřeteno osudu v druhém vydání!

Je neuvěřitelné, že letos, tedy v roce 2023, jsme počátkem února oslavili důležité výročí: uplynulo rovných 170 let od prvního vydání Erbenovy básnické sbírky Kytice! Popularita té útlé knížky nikdy nepominula. Jen za Erbenova života byla připravena tři vydání (to třetí vyšlo již posmrtně, ale autor je ještě stačil redakčně upravit). Od té doby vyšla Kytice ve 168 různých verzích, a ještě pořád to zdaleka není konečné číslo! Inspirovala také další tvůrce k desítkám hudebních, divadelních a filmových zpracování. Některé Erbenovy balady zlidověly a z mnoha veršů se stala úsloví či vtipná přirovnání. Je to zkrátka fenomén, jeden z největších českých bestsellerů, který kupodivu ani v nejmenším nezastarává a oslovuje stále nové generace. V čem vězí jeho tajemství?

 Na tuto otázku jsem se pokusil odpovědět v románu, který jste právě dočetli. Myslím, že podstatnou měrou je to dáno fascinující osobností K. J. Erbena. Vždycky mě mrzelo, že Erbenův osobní život není pro širší veřejnost známý, že se zdá neatraktivní, jako by šlo o celkem nudný příběh pilného a svědomitého úředníka, archiváře a bázlivého konzervativce, jenž jako by ani nepatřil ke Kytici, plné strhujících, sugestivních obrazů.

 K Erbenovi jsem měl už od dětství hluboký vztah. Znal jsem napřed jeho pohádky, ale někdy v deseti letech mě doslova ohromily balady z Kytice. Při jejich četbě jsem pocítil opravdový strach. Vzpomínám, jak jsem tehdy s peřinou přitaženou až k bradě úzkostlivě hleděl k oknu, ozářenému měsíčním úplňkem, jestli na něj snad znenadání nezaťuká bledá ruka umrlcova… Bylo to mé první setkání s hororem!

 Ještě víc mě ovlivnila okolnost, že jsem vyrůstal v městečku Žebráku, kde Erben často pobýval, že jsem na náměstí chodil kolem podloubí, kde možná poprvé políbil Betynku, že jsem si v místním muzeu prohlížel jeho psací stůl, pero s kalamářem a záznamy lidových písní z okolí, psané Betynčinou rukou. Pomáhal jsem místním ochotníkům při nacvičování Sládků a při různých kulturních akcích jsem recitoval jeho verše… Prostě Erben mi pořád vstupoval nějakým způsobem do života. Někdy mi připadalo, jako bych se na svět díval jeho očima, jako bych prožíval úzkosti podobné těm jeho. Dokonce jsem se v době dospívání pokoušel psát balady v Erbenově duchu…

 Ale teprve ve zralém věku jsem se rozhodl, že jeho život zpracuji do románu. Bylo mi líto, že zatímco jiné osobnosti té doby, třeba Němcová nebo Neruda jsou hrdiny bezpočtu beletristických příběhů, o Erbenovi vycházejí jen odborné monografie. Jako by si s ním tvůrci nevěděli rady. Ty monografie jsou cenné spoustou informací, ale pro laika je to hrozně suchopárné čtení. Erbenův život zřejmě nelákal romanopisce, neviděli v něm dostatečné drama, vyhrocený konflikt, na němž by mohli stavět příběhy. Zůstávalo bílé místo; jak lákavé, abych ho zaplnil! Stačilo jen najít ten správný klíč k Erbenovi. A ten jsem objevil v několika stručných záznamech, v nichž zachytil své děsivé sny a vize. Skrze tyto poznámky jako by se otevřelo okénko do duše máchovsky rozervané!

 Pak už jsem mohl snadno vklouznout do Erbenova způsobu myšlení a vnímání. Mnohé odstavce v tomto románu jsou autentické. Na několika místech cituji doslovně Erbenovy dopisy či deníkové poznámky. Snad se mi příběh bouřlivé doby 19. století, viděné Erbenovýma očima, do určité míry podařil. Soudím tak z příznivých ohlasů čtenářů na první vydání Vřetena osudu. Dostával jsem řadu nadšených e-mailů, na webech se objevilo pár pochvalných recenzí – ale hlavně byl román brzy zcela vyprodán! Od té doby neustále dostávám dotazy, kde lze Vřeteno osudu sehnat, nebo jestli se nechystá druhé vydání. Jsem rád, že mohu tyto požadavky díky nakladatelství Čas uspokojit. Navíc jsem vyhověl i přání čtenářů, abych alespoň ve zkratce připomněl i poslední léta Erbenova života. Druhé vydání je tedy obohaceno o zcela novou kapitolu – závěrečný epilog.